Domácí hospic sv. Veroniky České Budějovice

Pamatuji si, že plakal, když se konečně dostal domů.

     Miloš byl nejstarším ze čtyř dětí velmi pracovité a skromné rodiny. Vystudoval Vysoké učení technické v Brně. Od patnácti let pracoval každé prázdniny brigádně na stavbách a ke konci studia nastoupil do trvalého zaměstnání v projekční kanceláři. Byl hodný, obětavý, zodpovědný, chytrý a láskyplný. Miloval naší dceru, vzorně se o ni staral, byl s ní dokonce i na rodičovské dovolené. Rád sportoval, jezdil na kole, hrál fotbal, sledoval všechny sportovní výsledky a byl velmi manuálně zručný.

       Miloš nikdy vážněji nestonal, kromě obvyklých prevencí a očkování. Nikdy nebyl na nemocenské dovolené, nikdy si na nic nestěžoval, byl velmi optimistický a veselý člověk. Z plného zdraví přišel šok v podobě onkologické diagnózy v terminálním stádiu s infaustní prognózou. Jako terapie byla navržena pouze paliativní léčba. Průběh jeho nemoci a hospitalizaci raději nebudu komentovat. Proto také existence a péče Domácího hospice sv. Veroniky byly pro nás v této složité životní situaci velkým přínosem.

     Spolupráci s Domácím hospicem sv. Veroniky jsme zahájili v situaci, kdy po operaci mechanického ileu způsobeného četnými metastázemi omenta a mesenteria, došlo k průsaku střevního obsahu do dutiny břišní. Ošetřující lékaři očekávali brzký konec, ale Miloš se nevzdával, bojoval a neztrácel víru. Nakonec v tomto stavu setrval další měsíc. Na Jednotce intenzivní péče, kde byl hospitalizován, se s ním chodili loučit kamarádi, rodina, bylo to velmi smutné. Nakonec ho dali na samostatný pokoj, protože tato situace ostatní pacienty traumatizovala. Zde mu pouze měnili stomické pytlíky, které měl kolem prosakujících ran, a čekali, až umře a uvolní lůžko. Miloš vyjádřil touhu podívat se ještě domů, mít soukromí, strávit ještě zbývající čas se svojí dcerou…

     Přesto, že jsem medicínsky vzdělaná, s ošetřováním pacientů nemám žádné zkušenosti. O službách domácího hospice sv. Veroniky jsem se dozvěděla od své psycholožky. Byla jsem nadšená z představy, že je tu někdo, kdo mi pomůže jeho poslední přání splnit. V pátek jsme je kontaktovali, v sobotu mi přivezli domů polohovací postel a v pondělí už byl Miloš doma. Pamatuji si, že plakal, když se konečně dostal domů. Přístup personálu byl maximálně profesionální, zajistili potřebné vybavení, pomůcky, odběry vzorků, jezdili na pravidelné návštěvy, přijeli na zavolání v případě potřeby, pomáhali mi s hygienou pacienta, s převlékáním postele, s výměnou stomických sáčků, nabízeli psychologickou i teologickou pomoc.

     Pomáhali nejen Milošovi, ale i mně, protože péče o něj byla náročná a já byla šťastná, že je tu někdo, na koho se můžu spolehnout. Že i když Miloš umírá, pořád je to člověk. Člověk, který má svoji důstojnost, který má svoje nálady, který se stydí, který se bojí smrti, který se chce zasmát, který chce mít pohodlí, který je úplně stejný jako my, pouze jeho životní dráha končí nečekaně brzy. Za Milošem mohli kdykoli přijít jeho rodiče, sourozenci, kamarádi, kolegové, kněz a pobýt u něj, jak dlouho chtěli. Mohla tam být naše dvou a půlletá dcera, se kterou jsem se bála chodit do nemocnice. Měl soukromí, měl svoji velkou televizi se sportovními programy, k jídlu jsem mu připravovala cokoliv, na co měl zrovna chuť. Kdykoliv cokoliv potřeboval, byla jsem tam pro něj 24 hodin denně.

     Když přišel jeho čas, byl doma. Já seděla u něho a držela jsem ho za ruku. Byli u něj i jeho rodiče a mluvili na něj. Pracovnice hospice pak zařídila všechny náležitosti, které bychom nebyli schopni v dané chvíli obstarat. Společně jsme pak Miloše umyly, ostříhaly, oholily, oblékly a připravily na jeho poslední cestu.

     Bez pomoci pracovníků domácího hospice sv. Veroniky, materiální, odborné, ale hlavně lidské, bych nikdy takto obtížnou péči o umírajícího manžela nezvládla. Moc jim za to děkuji. Děkuji za to, že v takto obtížné situaci, tu byli pro nás.

     Než jsem díky dobrým recenzím dostala kontakt na Domácí hospic sv. Veroniky, kontaktovala jsem jinou organizaci. Zde mi sice poradili, jaké si mám vyplnit formuláře, ale jejich koncepce paliativní péče nebyla moc přesvědčivá. Nabízeli mi, že mají k dispozici nějaké pomůcky a že na ten náš obvod je jedna zdravotní sestra, která objíždí pacienty doma, ale že bývá dost vytížená. Rozhodně mi nebyli schopni nabídnout takto komplexní, flexibilní a dostupnou službu.

     Píši to s přáním, ať Vás nikdy nic podobného nepotká. A pokud Vás nepřízeň osudu potká, ať při Vás stojí někdo, kdo Vás s citem provede touto nepopulární fází lidského života.

Domácí hospic sv. Veroniky | Dobrovodská 105/32, 370 06 České Budějovice | tel: 731 648 328 | e-mail: info(zavináč)hospicveronika.cz